Kolerový poplach na Slovácku roku 1884

„Chłapi, na mú hříšnú sa ně zdá, že sa cosi zemele. Francúzi to začali a v Netáliji už to také majú. Je tam zle; padajú tam — nech nás Pámbů chrání — jak muchy.“ Tak múvíł Vincek Hamalůj, zkušený světový chłap a jediný štenář ve Spolném, seďa v hospodě u štvrtky téj jałovcovéj. „Ono to modléní po ty tři dni nebyło enom tak na leda; mosé sa cosi čut, a nech su šejda, nevyzobe-i sa z toho modléní kolera. Lud nemře, a co neboščík strýc Váňovi umřeli — šak je tom už bez máła pů roku — nebyło pořádnéj zavdanéj,“ dołožíł smutně. Continue reading

Advertisements

Čért nad čérta

Była jedna vdova. Ḿeła mynářa kmotra. Ḿeła od ňeho vzítého ḿeřicu žita bes peňez. Mynář ju napoḿínáł deň ze dňa za tú ḿeřicu ob́iľé. Ju to veľice mrzeło, že kmotr nepotřebuje a tag na ňu uľéhá.

Jednúc šła na dříví do ľesa. Navázała si nošku pňíků a prubovała, ešče-ji v́ec unese. Sa í to zdáło ešče lechké. Uhľédła nedaľeko ohňítý peň a šła ho vyvaľit. Potým pňem było z łátku dukátů. Vzała dukáty z radosťú a chvátała dóm. Continue reading

Pryncka z rohama

NOTE: The following text uses a phonetic spelling. For technical reasons, the sequence ⟨ň´⟩ is used to transcribe the long palatal nasal (the long counterpart of the ⟨ň⟩ consonant)

Býł jeden bohatý ḿeščan a ḿéł tři syny. Že býł za sebe, dáł ych všecky tři do škoł. Aľe tem učéň´ dł́ho nevoňeło a tož zb́ehľi ze študyjí a daľi sa na vojnu. Tam sa teprú dostaľi z déšča pod okap. Držaľi ich tam tuho a nidz ím neproḿíňaľi. Tož ai s téj vojny zb́ehľi a utékľi do hor. Prvňí noc nájstarší hľedáł u ohňa. O půłnoci přišła k ňem stařenka: było í zima, tag ý zuby drkotały, a ptała ho, aby sa í dáł zehřít. “Enom sa zehřéjte, stařenko!” pav́íł ý voják, a přiłožíł na oheň sucháří. Stařenka, jak se zehříła, ṕekňe mu poďekovała a dała jem ḿíšek, co ḿéł takovú moc, dyž ňím zatřepáł, hneď v ňem były peň´ze. Druhú noc hľedáł prostředň´. Zas přišła tá stařenka, zehříła sa a dała mu píščełku, dyž na ňu zaṕískł, přivaľiło sa vojska koľik chťéł. Třeťí noc hľédáł u ohňa nájmłačí, a tom stařenka dała takový płášč, dyž ho vzáł na sebe, gde si v́iňšováł, hneť tam býł. Continue reading

Vo kozi

Býl jednó jeden pán a ten mňél kozu, ale nemňél mu jí kdo pást. Zebrál se teda a šél si zjednat nejakó pastvicu. De a cestó potká děvče, bylo mu ale štrnást let; hned se jí ptá: „Neslóžila bys u mně za pastvicu? Budeš se mít dobře, nebudeš nic inýho dělat, jenom pást kozu.“ Děvče hned, že ráda. „Tak poď se mnó.“ Šél a zaved ju na svůj zámek; tam jí dál jest takovéch dobréch jídel, že se jí vo nich ani ve snách nezdálo, a pak ju poslál s kozó. Děvče páslo kozu, jak jen mohlo, vodilo ju na népěkňéší trávu po mezkách a při tom si zpívalo, až se hory zelenaly. Dyž byla koza napasená, vedla ju dom. Jak ju přivedla, ptá se pán kozy: „No, kozo, japak tě napásla?“ Continue reading

Vo chodéch serotkách a vo andělo

Bela vdova toze chodobná; děti mjela jako smeti, ale ve všem jinym nedostatko dost. Bela dobrá matka, starala vo svy děti, jak jen mohla, do ópado pracovala, abe je veživila, ale což, dež to přece jen malé kosek chleba belo, co vedělala, na tolik zobu. Trápila se nad tém, křadla, až olehla a těžko se rozstonala. Dež se ož bližela k posledni hodince, poslal k ň’ Panbu anděla, abe došo jeji do nebe vodvedl. Dež anděl k jeji posteli přistópil a plačici serotke vokolo ni stát viděl, belo mo jich lito a vrátěl se do nebe proset votce nebeskyho, abe nechal ješče tém serotkom matko na živě. Dež před votce nebeskyho vstópil a prosbo svó mo přednesl, votec nebeské řekl mo: „Vrať se na zem, potop se do mořa a dones mje ze dna mořskyho kamen.“ Continue reading

Vû kůzlátkách

Bèla jedna kûza, a ta měla tři kůzlátka. Jednó vûdpûledne hím řekla: „Kůzlátka, já dneska pudo na jarmak dû Lysèc; dèbè nehdû klókl na bránko, nevûtvíréte žádnýmo, habè na vás třiba nepřišíl vlk a nezežhrál vás.“ Kůzlátka slíbilè: „Šak mè nevûtevřem žádnýmo,“ a ta stará kûza šla. Za chvílo hdûsè začne bóchat na bránko: bóch, bóch — a praví klostém hlasem: „Kůzlátka, vûtevřte!“ Kůzlátka se cely dûlekalè a řeklè: „Ó je! tû néni naša maminka; naša maminka má tenší hlásek jakû paňmámin vlásek. Mè nevûtevřem.“ A vûn tû bél vlk. Continue reading

O putování P. Ježíše se sv. Petrem

Hrách

Dèž chodilè Pán Ježíš se svatém Petrem po světě, šlè polem, hde hakorát sedlák rosívál hrách, a hneď ho cestè. Zastavilè se ho něho a P. J. povidá: „Sedláče, proč siješ ten hrách haž k cestě, dèť ti ho lidí bodó trhat!“ „E nechť, dèž bodó mět lidí co trhat, bodo mět he já,“ a mjél.

Šlè dál. Tam zas hiné sedlák sél hrách, ale ho cestè vèko. Zas se ho P. J. ptál, proč k cestě dává vèko a tepruvá dál hrách. „No, habè mně lidí nechodilè na hrách. Dèž pudó vokolo, bodó vidět vèko a nepudó na hrách.“ Ale nemjél hani vèkè, hani hracho. Pámbu mo nepožehnál. Continue reading

O chytré princezni

Dvá řemeslnicí šli světem. Jednó přindó k pěknýmu zámku a plotem se divajó obá do zahrady, kde se krásná kněžna procházela. „Bořku, víš-li co bych si příl?“ ptál se jeden z nich, mladé, hezké chasnik.

„Snad abys byl pánem teho zámku, né?“ odpověděl Bořek.

„Chyba lavky, neuhódls! Tó princezňu bych chťél.“ Continue reading

Potrestaná závisť

Bьlь dvá bratři, jeden tuze bohaté, druhé tuze chudé. Jednó hlidał chudé svymu bohatymu bratru snopь na polu, a dьž tak seděł pod mandelem, uhlidał biłó ženu, jak zbirała kláskь, co vostalь na záhonech a zastrkávała do mandelu. Dьž pak až k němu přъšła, chьtьł ju za ruku a ptał se ji, co je zač a co tu děłá? „Su tvyho bratra ščesti a zbirám ztraceny kłáskь abь mněł vic pšenice.“ „A prosim tě, hde pak je my ščesti?“ ptał se chudé. „Na véchodě,“ řekła žena a ztratiła se. Continue reading

Vtači hlava a srce

Mêslêvec šil jednoho dně na hon. Dlóho chodil po lese a nic mô nepřêšlo do ranê. Najednó vidi vtáčka tak krásnyho, že mô ho bêlo lito zastřelêt, ale létosť netrvala dlóho; spôsti, a vtáček spadne z halózkê. Mêslêvec ho vezne za nohê a nese dom. Tô ho potká stará babička, a dêž zhlidne vtáka, povdá mêslêvcovi: „Vite-lê pak, jakyho sê tô nesete vtáka?“

„Vták jako vták, jenom že má tô ten krásny peři,“ vodpovi mêslêvec.

„Tomô néni tak, milé pane! Ten vtáček tôdê je vták chčasné, a hdo jeho srce sni, ten nande deň jak deň po svó hlavó třê dôkátê; hdo hlavô sni, bôde králem.“ Continue reading