Vtači hlava a srce

Mêslêvec šil jednoho dně na hon. Dlóho chodil po lese a nic mô nepřêšlo do ranê. Najednó vidi vtáčka tak krásnyho, že mô ho bêlo lito zastřelêt, ale létosť netrvala dlóho; spôsti, a vtáček spadne z halózkê. Mêslêvec ho vezne za nohê a nese dom. Tô ho potká stará babička, a dêž zhlidne vtáka, povdá mêslêvcovi: „Vite-lê pak, jakyho sê tô nesete vtáka?“

„Vták jako vták, jenom že má tô ten krásny peři,“ vodpovi mêslêvec.

„Tomô néni tak, milé pane! Ten vtáček tôdê je vták chčasné, a hdo jeho srce sni, ten nande deň jak deň po svó hlavó třê dôkátê; hdo hlavô sni, bôde králem.“

„Máš mně za blázna, babo?“ řekl mêslêvec s pochêbnochčó a krótil nad tém hlavó.

„Ba nemám, pane. Dêž to ôděláte, jak sem vám řekla, přesvěčite se a zpomenete na mně.“ Tak řekla baba a zmizela.

Mêslêvec ôvěřêl, že je to nejaká čarodénice, kerá mô chčesti předpověděla a z radochčó ôbiral se dom. Jôrka a Hanês, jeho dvá sêni, přêběhlê mô naproti, s křêkem vêtrhlê mô vtáčka z rôkê a běželê k matce, abê se kókla, jaky to překrásny peři. Žena se mô take podivila a ptala se môže, co s ňém dělat bôde?

„Co s ňém dělat bôdô? Ôpečeš ho, a to hneď. Môsim jechče do lesa, tê ho zatim přêprav. Ale to tě povidám, ať se z něho ani kósek neztrati, lebo bôde zle s nama ze všema!“

Mêslêvec vodešil, a mêslêvcová vtáčka voškôbala a dala na rožeň; ale mjela venkô a po domje prácô, postavila k rožňô sênê, abê točêlê a na vtáka pozor dalê, abê se nepřêpálêl.

Chlapsê se postavilê k vohnichčô; jeden přêkládal, drôhé točêl; přê tem sê vobá pilně na pečinkô divalê. Tô ôpadne hlavička a hneď za ňó vêpadne srdičko. Chlapsê voboji zvihlê a jeden na drôhyho se dival, co s tém začit?

„Bratře,“ řekl starši mladšimô, „jak pak, abêchme to snědle, tê srce, já hlavô? Bez teho je ta hlava samá kosť, a tatinek jô nihdá nejijó, a vo srdičkô řeknem, že ten vták snáď žádnyho nemněl.“

„Já bêch to, brachô, rád snědl,“ vodpověděl Jôrka, „ale tatiček řeklê, že se nemá s něho nic ztratit. Viš, jak nas pro každó hlóposť bijó.“

„Ê to snáď jenom tak řeklê; bez toho dostávámê srce, hlavô a tê drobnosti vod všecké drubeže, a snimê-lê to spiš alebo pozďé, všecko jedno.“

Jôrka mněl tak dobře chôť na srce jako Hanês na hlavô; ê dal se brzo přemlôvit a srce snědl. Sotvá to skřóplê, přêšla se matka na vtáka podivat.

„Ê vê klazani!“ zkřêkla, dêž viděla, že je hlava ta tam. „Hde je hlava? Jistě žes dostal na ňô chôť, tê mlsná hôbo?“ ptala se zlém hlasem Jôrkê, keré nebêl jejim miláčkem.

„Ne, maminko, já sem snědl srce, hlavô snědl Hanês. Ale von mně na to naváděl.“

„Tô to mámê, nemnělo se ani za mak z vtáka ztratit, a ta bohaprázná chasa zmaři srce ê hlavô! Až přênde tatik, vodnesô já to.“

„Poď, bratře, ôtečem; zatim pomine maminkô zlosť,“ nabizel Hanês, dêž viděl před sebó velêké trest, vzal bratra za rôkô, vobá se vêkradlê z kôchêně a ôtikalê polem do lesa; ale zdálo se jim pořáď, že slêšijó za sebó hrozici hlas matčên a jakobê jôž cétilê metlô na zádech. Ôtikalê dál a dál, co nohê stačêlê, až bêlê ômdleni. Včêl se zastavilê, vohlidlê se kolem do kola a vidělê, že só v hôstym lese, vokolo nich ticho jak v hrobě. Sedlê do mechô, abê sê trochô voddechlê.

„Pudeš dom?“ ptal se Jôrka bratra.

„To bêch bêl blázen, abêch si šil pro biti! Radš pudô, hde mně voče zavedó,“ vodpověděl Hanês.

„Ale jenom hde, bratře? Hdo nám tô co dá? Dêbêch to bêl věděl, že to tak dopadne, nebêl bêch srce snědl,“ bědoval Jôrka.

„Dělé co dělé, já se dom nevrátim. Jakbê mně neco šeptalo, že nás tatik zabije. A jaké strach? Dêť se ve světě neztratimê!“

Hanês dodal bratrovi srce, a po chvilê ôbiralê se vobá lesem dál. Bêlo jôž přétmi, dêž přêšlê za lesem do dědinê a nemjelê grécara v kapsê. Hlad je trápil a tělo bêlo zemdleny. Co začit? Na zdařbuh vešlê do chalôpê a prosêlê vo nocleh a vo kósek chleba. Našlê dobry lêdi, keři je nevêhnalê, ale k stolo pozvalê. Chlapsê se najedlê do sêta, poděkovalê vlidném hospodářom a lehlê na slámô. Ráno časně stalê, hospodêň jim dala snidani, a voni vodešlê dál. Dêž ale děvečka vodnášela slámô, našla v hlavách třê dôkátê. Tô sê pomêslêla sedlêka a sedlák, že to bêlê snáď nejaci páni, a lêtovalê, že jim mjekšej neôstlalê a neco vobzláchšniho neôvařêlê; ale jôž bêlo pozdě. Chlapsê bêlê daleko za dědinó a nevěděle nic, jak velêky zpropitny hospodářovi zanechalê.

Zas šlê celé deň, až přêšlê ke dvorô, hde béval zeman. Chlapsê vešlê a prosêlê vo trochô jidla a vo nocleh. Sotvá je zeman spatřêl, hneď se mô zalibilê, a ptal se jich, jeslê bê ô něho nezvostalê, či só a hde dó?

Bratři mô přimo všecko povědělê a přêslibilê z radochčó, že ô něho pobôdó. Tak jak předešlé nocê na slámje, leželê dnes ráno pod zhlavcem zas třê dôkátê, kery děvečka pánovi donesla. Zeman se divil, ale neřikal ani slova, lebo mêslel, že se po nich chlapsê bôdó schánět. Ale chlapsê nic, ani ten deň ani drôhé, třeti, štvrté. Ê pomêslel si zeman, že má jeden z nich šotka a ôminil sê, dêž só tak chčasni, že je dá všemô ôčêt a potom že sê je vezne za vlasni a po své smrti, že jim statkê porôči.

Mili chlapsê môselê teda do velêkyho mněsta, zeman jim vzal ôčêtelê, a voni se ôčêlê všemô, co se na zdělanyho člověka patři. Hanês bêl v ôčeňó stáléši než Jôrka, keré chtěl bêt radš mêslêvcem než jakémkolê jiném pánem; ale svymo dobrodincô se protivit nezdálo se mô za dobry. Leta ôbihalê jak vlnê, z chlapsu vêrostlê mládencê, a čas přêšil, hdê se mnělê ze škol dom navrátit. Věrné slôžebnik zebral věcê svéch pánu a šil napřeď, protože chtělê bratři mocó jit pěškê, třeba jim pěstón psal, abê zaroveň ze slôžebnikem dom se vrátilê.

Za ten celé čas, co bêlê bratři ô zemana, nedozvěděl se Jôrka, jaké poklad ô sebe chová. Zeman jim držel slôžebnika, vo kerym věděl, že je věrné, a ten pánovi svymô penize vodváděl a bratrom se vo tem ani nezminil. Zeman si mêslel, dêbê se vo tem dozvědělê, že bê se s nich třeba marnotratnicê stalê, ba zli lêdi že bê je ê vo žêvot přêpravit muhlê. Čekal teda, až bê přêšlê do let, hde bê jim to řict muhl, a tak se stalo, že Jôrka vo dôkátech nic nevěděl. Z té přičênê je zeman nihdá do svjeta nepóchčel, třeba že ho vo to nekolêkrát prosêlê.

Dêž teda slôžebnik vodešil, bratři vzalê každé puškô na rameno a ôbiralê se z mněsta; ale dom nešlê. Psalê zemanovi, abê se nehněval, že dó do světa, že bê se rádi bêlê s ňém rozlóčêlê, dêbê se bêlê nebálê, abê jim ómêsel jejich nezkazêl; potom mô jechče za všecko děkovalê a přêslibilê, že se za rok vrátijó.

(Ráječko)

Advertisements
Post a comment or leave a trackback: Trackback URL.

Comments

  • Ojin  On 25/12/2011 at 21:57

    To vêpada, že bê mělo mět hišče pokračôváni ne? Přinde mně to takovy neôkončeny… (to šč -> chč mně teda dává zabrat :))

  • Martti Määriläinen  On 26/12/2011 at 10:12

    Na ja, take mně tak přênde — ale vic tam teho Francek Bartošuj nemá. Takovéch textu tôdê bôde povic, viz třeba https://moravscina.wordpress.com/2011/12/05/zlatovlaska/ — tó tôdê ale mám přêpravenó hneď v nekolêka dalšich nářečnich verzách, takže čtenáři vo nic nepřêndó.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: