O chytré princezni

Dvá řemeslnicí šli světem. Jednó přindó k pěknýmu zámku a plotem se divajó obá do zahrady, kde se krásná kněžna procházela. „Bořku, víš-li co bych si příl?“ ptál se jeden z nich, mladé, hezké chasnik.

„Snad abys byl pánem teho zámku, né?“ odpověděl Bořek.

„Chyba lavky, neuhódls! Tó princezňu bych chťél.“
„Iříku, ty nési hlópé; já sem myslél jenom na jedno, ale ty myslíš na princezňu aji na zámek. Ale nedělé si darebnéch laskomin a poď, máme ešče hodné kus cesty před sebó.“

„Bořku, čertovi bych dušu dal, dybych dostál tó princezňu.“

„To bych přece nedál,“ odpověďél Bořek a táhl Iříka od plota. Šli až do chladnýho boru, nedaleko mněsta, a tam si v chládku lehli, aby utrmáceném ódom trochu pohověli. Bořek usnúl, sotvá dolehl; ale Iřík nemohl živó mocó usnót, pořáď mysla na krásnó princezňu. Tu de mimo mládenec, zeleně oblečené a viďa, že Iřík nespí, zastavíl se u něho.

„Dobrý zdraví, mladé, kam pak dete?“ ptál se Iříka.

„E chodíme tak světem, ale já sem teho už syté, člověk při tém vystóji jak pes.“

„To rád věřím, nélepší je byt pánem.“

„E to se ví, že je, jenom dyby ňém každé mohl byt.“

„No, nekdy záleží jenom na vůli.“

„Což je o vůlu! Lidí by si všelico žádali, dyby se jim to vyplnilo. — Já na přiklad bych chťél mět tó princezňu z blízkýho zámku a povidál sem juž prv, že bych čertovi dušu dál, dybych ju dostál.“

„Myslíš to opravdu?“

„Opravdu, opravdu.“

„Tvá žádosť se ti vyplní. Já su čert, a dyž se mně zapšeš, za štvrť hodiny budeš bohatém princem a možeš jet k princezni, kerá si tě oblíbí a za manžela veme. Tady je lístek a péro, natrhni si maléček a krvó se podepiš!“

Nerozméšlaja se, Iřík vzál trň, natrhl si maléček a krvó se čertovi na léstek podepsal.

„Tak, včil si můj. A za kolik roků si mám pro tebe přiit?“

„No, já myslím za dvacet let; dyž užiju do té doby lásky princezně a svěckéch rozkoší, pudu rád s tebó.“

„Dobře teda, tady máš mněch plné dukátů; ber z nich, co chceš, bude dycky plné. Rozvaž svůj mněch, máš tam svý šaty promněněný v knížecí. Natroj se, a za lesíkem na tebe čeká nekolik služebniků s koněm pro tebe přistrojeném. Sedni na něho a jeď k zámku, daja si méno nejakýho princa lebo knížete!“

„Ale dyť já neumím tak mluvit, jak se na kníže patří, a hneď se prozradím.“

„O to se nestaré, budeš všecko umnět, nač si pomyslíš, a všecko se ti bude věřit. Jenom di, dokuď se tvůj kamarád nezbudí!“

Potom čert zmizél, a Iřík rozváža mněch našél opravdu skvosný šaty a nastrojíl se. Potom šél za lesík, kde mu juž vyšňoření služebnicí naproti přijížďali a bujnýho koňa vedli. Iřík se na něho vyhópl tak šikovně, jakby býl u néznameniťéšího podkoního ve cviku béval. Potom se obrátili ke knížecímu zámku. Bořek se zatím probudíl a dyž Iříka vedli sebe neviďél, myslél, že šél napřeď; sebrál teda svý věci a pospíchál dál. Necháme ho jit kde chce, a nahlídnime, co se zatém dílo v zámku.

Mladá princezňa byla ešče v zahradě, dyž Iřík do zámku přijél. Dál se u krála ohlásit, že je ten a ten princ z té a z té zemi, aby mu kníže krátkýho pohostinství ve svým zámku popříl.

Král ho s velikó uctivosťó přijál a hneď se pokoje chystaly, a služebnicí museli huzle a věci princovy, keréma ho čert zásobil, do nich nosit. Skvosná tabula byla přichystaná, a Iřík se oblíkl do samýho zlata, aby se jenom princezni zalíbíl. To se mu skutečně taky podařilo. Jak ho princezňa uviděla, hneď se jí zalíbíl, a jediný jeji přání bylo, aby hezké princ u nich na dycky zostál. Ale Iřík se taky okolo ni točíl jak na obrtlíku a od huby se mu jenom prášilo; mňél radosť sám ze sebe, že mu rozprávka šla jak voda. Dyž býl nejaké deň v zámku, dělál jak by chťél už pryč, ale zatém mňél strachu dosť, aby ho nepustili.

Ale princezňa se ocovi svěřila a prosila ho, aby princa dýl zdržovál; to otec taky udělál a Iřík zostál rád, lebo pozorovál, že je rád viděné. Jednyho dňa býl s princezňó o samotě a použija té chvíle zjevíl ji svó lásku, a dyž slyšél, že aji ona ho má ráda, šél k ocovi a žádál o jeji ruku.

Řekl, že nemá žádnýho nížectví, proto pré, že je némladší syn oců, ale že si može tó chvílu aji névěčí knížectví kópit. Bez všeckéch překážek jich staré kníže požehnál a Iříka za svýho spoluvláca ustanovíl. Brzo se slavila svajba, a Iřík býl jak v nebi! Lidí ho mněli rádi; nebo býl dobré a žádnýmu bez příčiny neublížíl. Za nekolik let potom staré král umřél a Iřík býl sám panujicím knížetem.

Juž mňél dva syny a ceru a žíl se svó manželkó velice ščasně. Nekdy pravda spomňél na čerta, ale dycky si myslél: „E do té doby ešče dlóho! Do ví, co se nestane!“

Ale doba tá uběhla jak nic, a juž chybělo do dvacíti jenom rok. Dyž se Iřík zpamatovál, zalekla ho krátká tá lhuta tak, že strachem dněm nocó spat nemohl. Bledé jak stín chodíl po zámku a s bolesťó se dívál na svý děti a na svoju drahó manželku. Co by ušlo oku milujicí manželky! Často se ptávala Iříka, co mu je, ale on všelijak se vymlóvaja, nikdá příčiny povědět nechťél. Tak bylo celé rok a juž mu zbévál jenom deň. Celé deň nic nejedl a do svýho pokoja se zamkl, aby neviďél slze manželčiny a jejím otázkám se vyhnúl. Večír se ale dveře samy otevřó, a do nich vkročí zeleně oblečené mládenec.

„No, Iříku,“ pravíl bledýmu knížeti. „Esli pak si zpomňél, že je dneska dvacet roků a že máš jit se mnó?“

„Bodéť bych zapomňél; ale vidíš, mám ešče všelico na řízeňó, ešče sem se nerozlóčíl se svojó manželkó: popřé mně ešče tři dni.“

„To ti udělám a mnohem víc. Vyvol si po tři dni každé deň jednu věc, byď to co byď, a esli bych ti to neudělál, vrátím ti cedúlku a víc žádnýho práva k tobě mnět nebudu.“

Iřík poděkovál čertovi a býl temu velice povděčné, lebo se domnívál, že snáď nejak čerta ošidí. Mnohem veseléší vyšél z pokoja a šél ke kněžně, aby se s ňó potěšíl. Kněžna viďa úsměv na tváři (na hubě) svýho miláčka, byla taky veseléší; šli spolem na procházku.

„Pověz mně, drahá, co by tě tak těšilo, dybys to ešče mněla?“ ptál se Iřík, dófaja, že se od manželky neco doví; lebo si nemohl na žádnó prácu pro čerta zpomnět.

„E já mám všecko, a jenom bych si příla, abys býl veseléší.“

„Dyť su juž zase veselé dosť. Ale pověz přece, dyť je to jenom o řeč. Jak pak bys ešče chtěla mnět zámek okrášlené?“

„Náš zámek je s předu dosť pěkné, ale ze zadu néni žádné vyhlídky. Dyby té ukrutné skale nebylo, bylo by to lepší.“

„Máš pravdu,“ odpověďél Iřík a hneď si umíníl tó prácu čertovi uložit. Večír stál čert před knížetem a ptál se ho, co žádá, aby udělál.

„Chcu, abys mně do rána skalu, kerá nám v zadu celé zámek zaclání, odrovnál.“

„Stane se, jak žádáš,“ odpověďél čert a odešél.

Kníže myslél, že to čert neudělá a že mu zbyde víc času, ale velice se ulekl, dyž ráno stál a přistópja k oknu, širó rovinu spatříl, na keré po skali ani památky nebylo. De pro manželku a ukazuje ji to.

„Pro Boha, mužu! Ty máš spolek s čertem, lebo si kózelnik?“ zvolala kněžna a s podivením se dívala ven.

„To bych ti býl dávno juž tó radosť udělál, ale já sám nevím, co se stalo; snáď nejaké šotek našu rozmluvu včera poslóchál. Přé si teda schválně ešče nejakó věc, esli se aji to vyplní?“

Kněžna byla chytrá žena, věděla, že to néni s dobrém a že ji manžel neco strašlivýho tají. Na oko teda řekla, že si přeje celó tó širó rovinu v nékrásňéší zahradu promněněnó, v keré by květin a bylin a stromů ze všeckéch krajů světa bylo, a to všecko v plném květu. Ale v duchu si myslela: „Počké, bude-li to zétra, neupustím, a Iřík se mně musí přiznat.“

Večír dostál čert úlohu, na rovině zahradu udělat, v keré by byly všecky květiny a stromy ze všeckéch dílů světa. Čert to slíbíl a odešél; dyž se ráno kníže probudíl, zarazila ho vůňa tisiceréch květin, kerý se v nékrásňéším květu po rozsáhlé rovině skvěly. Býl to daleké, krásné ráj! Přišla aji kněžna, keré to pokoja nedalo a s hrůzó aji zalíbením uvízlo oko jeji na rozkošné květnici. Ale najednó se odvrátila, vzala Iříka za ruku a povidala: „Včil, můj drahé, mně nesmíš dýl tajit, že máš spolek s čertem. Já to istě vím, a rači mně pověz, na jak dlóho si zavázané, abych tě mohla potěšit, lebo dobró radó ti přispět.“

„Už je pozdě, moje srce; dnes je poslední deň, večír přinde ešče pro jednu věc — a pak su jeho.“ Potom Iřík od začátku až do konca povidál, co býl a co se s ňém stalo. Kněžna mu ráda všecko odpustila, proto že ho velice mněla ráda a věděla, že jenom z lásky k ni chybíl.

„Nebyď smutné a neběduj, ať si teho žádné nevšimne. Byďme veselí, a až večír přinde čert, pošli ho jenom ke mně! Já si do té doby neco vymyslím.“

Iřík býl jak z nova narozené, a všecka těrcha s něho spadla. Hneď šél se svó manželkó a celé deň býl s dětma veselé, jak by jakživo nic nebylo.

Večír se v určitó dobu čert dostavíl. „Co pak sis dnes vymyslél?“ ptál se knížete.

„Di jenom k mé pani! Ona ti řekne, co chce, já juž nic nevím.“

Čert vešél do pokoja kněžninýho, kerá ho juž očekávala.

„Ty si ten čert, co máš mýho manžela odnýst?“

„Ano.“

„Možu si teda místo něho jednu věc vyvolit, ať to je cokoli?“

„Ano.“

„A esli mně to neuděláš, nemáš k němu víc moci?“

„Nemám.“

„Dobře teda; poď sem a vytrhni mně tři vlasy z hlavy, ale nesmí jich byt víc ani míň, a ať mně to ani za mak málo nebolí!“

Čert se zamračíl, přistópl blíž k pani a honem vzál tři vlásky a vytrhl. Ale pani přece vykřikla. „Vidíš, to máš už jeden vróbek, řekla sem ti, ať mně to ani za mak málo nebolí — ale nechť, to ti prominu; včil vem ty tři vlasy a změř jich.“

Čert jich změříl a pani zase povidala: „Včil uděláš ty vlasy každé o dva loktě delší; ale ne abys myslél nastavit jich: zrovna ty natahni, aby byly každé o dva loktě delší.“

Čert se chvílu na ně dívál, ale nevěďél si rady; prosíl teda kněžnu, aby mu dovolila do pekla jich s sebó vzít a s tovaryšama se poradit. Kněžna mu to dovolila, a čert s vlasama zmizél.

Dyž přišél do pekla, svolál všecky tovaryše svý, položíl vlasy před Lucipera na stůl a povidál, co se s něma stát musí.

„Tenkrát si prohrál, chytróšku,“ řekl pán, „dostál se na tě inší kos. Co s něma? Natahneme-li jich, přetrhnó se; bóchnem-li do nich, rozklučó se; dáme-li jich do ohňa, spálijó se. Nezbévá ti, než se vrátit a místo vlasů cedúlku odvýst.“

„Ó já k ni nepudu, mohlo by se mně zle výst.“

„Proč si nedáš lepší pozor? Včil di a odveď, co už není tvý!“

Čert musél cedúlku vzít, a čí byla, odvýst. Slítl teda do zámku, ale boja se tam vstópnót, číhál u okna, až ho kníže otevře. Dyž se teho dočkál, hodíl cedulu do pokoja a zmizél. S nevýslovnó radosťó zvihl Iřík cedúlku a běžél ke své manželce, kerá juž napřeď věděla, jak bude. Děkovali Bohu, že jich z nebezpečenství vyvedl, a žili spokojeně až do smrti.

(Kloboučky, transcription by professor F. Šujan)

Advertisements
Post a comment or leave a trackback: Trackback URL.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: