Vû kůzlátkách

Bèla jedna kûza, a ta měla tři kůzlátka. Jednó vûdpûledne hím řekla: „Kůzlátka, já dneska pudo na jarmak dû Lysèc; dèbè nehdû klókl na bránko, nevûtvíréte žádnýmo, habè na vás třiba nepřišíl vlk a nezežhrál vás.“ Kůzlátka slíbilè: „Šak mè nevûtevřem žádnýmo,“ a ta stará kûza šla. Za chvílo hdûsè začne bóchat na bránko: bóch, bóch — a praví klostém hlasem: „Kůzlátka, vûtevřte!“ Kůzlátka se cely dûlekalè a řeklè: „Ó je! tû néni naša maminka; naša maminka má tenší hlásek jakû paňmámin vlásek. Mè nevûtevřem.“ A vûn tû bél vlk. Tak tem milé vlk se zebrál a šíl ke kuvářuvi a řekl: „Kuvářo, hopiluj mně kósek jazèka.“ Kuvář mo pûlûžíl hlavo na špalek a jak piluje, tak piluje. Dèž mo hû kósek hopiluvál, tak tem vlk šíl zasi k té bránce, zabóchá a praví jož tenším hlasem: „Kůzlátka, vûtevřte!“ Ale vûnè zasi řeklè: „Tû néni hišče naša maminka; naša maminka má tenší hlásek, jakû paňmámin vlásek.“ Tak tem vlk se dûžhrál, šíl zasi k tûmo kuvářuvi a povídál mo: „Hopiluj mně hišče víc tûhû jazèka.“ Milé kuvář vezme klíšče, vètáhne mo jazèk a jak piluje, tak piluje, haž hû měl jenum kósek. Pak zasi šíl za tema kůzlátkama, zabóchá na dvířka a vûlá jož tenkém hláskem: „Kůzlátka, vûtevřte!“ A vûne řeklè: „No, tû bè bél naší maminkè hlásek. Ale vûkaž nám čapko!“ Tak tem vlk strčíl dû vûkýnka svó čapo. Dèž jo hovidělè kůzlátka, spostilè smích a řeklè: „Ich! tû bè tak bèlû! Dèt přece naša maminka má pěknó čapko a ne takuvó škaredó s drapákama. Tû je hístě vlk.“ A nepostilè hû. Tak tem vlk s velkó zlûsťó hotekl. A dèž jož bél pryč, to de stará kûza s hozílkem z jarmako. Jak zaklepala a zavûlala: „Kůzlátka, vûtevřte,“ hned hí kůzlátka pûznalè, vûtevřelè bránko, šlè hí k roce a řeklè: „Vítáme vás, maminkû, šak zme jož rádè, že ste přišli: bél tadè vlk,“ a všeckû hí pûvědělè. Stará kûza hích pûchválila, že bèlè tak vûpatrny, rûzvázala hozílek a pûdělila je dûvijakéma věcma: ba rûhlíkama, ba cogruvém, ba vûřechama, tak že mělè velkó radûsť haž — haž! A dèž tû všeckû jož snědlè, tak tam bèla potynka vûdè, a jož pû té pûhádce bode (a kůžení pulicajti chûdili, z papíruvéch kanónů stříleli, a zablínkál tam zvûnec, a jož je té pûhádce kûnec), a bèla tam papíruvá zem a prûpadli zme se haž sem.

(Bořitov, written by teacher Josef Sumbal)

Advertisements
Post a comment or leave a trackback: Trackback URL.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: