Vo chodéch serotkách a vo andělo

Bela vdova toze chodobná; děti mjela jako smeti, ale ve všem jinym nedostatko dost. Bela dobrá matka, starala vo svy děti, jak jen mohla, do ópado pracovala, abe je veživila, ale což, dež to přece jen malé kosek chleba belo, co vedělala, na tolik zobu. Trápila se nad tém, křadla, až olehla a těžko se rozstonala. Dež se ož bližela k posledni hodince, poslal k ň’ Panbu anděla, abe došo jeji do nebe vodvedl. Dež anděl k jeji posteli přistópil a plačici serotke vokolo ni stát viděl, belo mo jich lito a vrátěl se do nebe proset votce nebeskyho, abe nechal ješče tém serotkom matko na živě. Dež před votce nebeskyho vstópil a prosbo svó mo přednesl, votec nebeské řekl mo: „Vrať se na zem, potop se do mořa a dones mje ze dna mořskyho kamen.“

Anděl vrátěl se na zem, pohróžel se do mořa, vzal velké kamen a k votco nebeskymo se s ňém vrátěl. Votec nebeské kamen vzal, jako kósek chleba v polo rozlomil, a belo v něm plno drobóčkéch zviřátek. „Hle,“ řekl andělovi, „jako na sta žije to v tem kameni rozličnéch zviřátek a nedám jim zahenót, tak e nezhenó serote na zemi.“ Dež to pověděl, votec nebeské kamen složel jako spiš bel, dal jé andělovi a poročel mo, abe jé donesl zas do mořa. Za pokoto, že mjel tak slabó duvěro k votci nebeskymo, kázal mo tři leta na zemi pobet a lidem slóžet.

Šel tedy anděl zas na zem a vstópil do složbe o pána, keré mjel hrozny bohatstvo. Aň’ žene nemjel, aň’ děti, ani přitelička; a taky si jich nežádal. Nač pomeslel, to se mo stalo, kam se mo zachtělo, tam jel, každá vula se mo veplněla; ale dobryho žádnymo neodělal aň’ za mak. Na lidi bel zlé, a nerádi o něho ani za drahy penize slóžíl’. Ale anděl měl andělskó trpělivost, a pán si jé brzo voblibil a kam se hnol, bral jé všade s sebó. Jednó vebral se pán na lov, anděl s ňém. Přišl’ do velkyho lesa, a tam pán, dež honěl srno, hloboko do lesa zablóděl a cesto zpátke najit nemohl; anděl bel mo všade po boko. Noc je přepadla, a ponéprv ve svym živobeti pán spal na holy zemi. Ale vic než to, hlad jé trápil, a všade posto, aň’ plaňóške vidět nebelo. Jak rád be bel za vděk vzal néčerňéšim kóskem chleba, debe ho belo. Hladové, onavené ráno stal, a zas na cesto se vedál’. Drohé den našl’ ož ledakde plaňóško, čerstvé pramen, černó maleno, ale na stopo člověka nepřišl’.

Pán klel a zas plakal a hoboval, ale anděl jen ho těš’l a mo domlóval, abe duvěřoval v Pánaboha, ten jediné že jim pomoct muže. Ale pán na Pánaboha málo dbal. Tak blódíl’ moc dni v tem les’ a živíl’ se jenom kořinkama, lesnim ovocem, a ešl’ nekde veverko pán zastřel’l, že s’ jo opekl’. Ale na tem nebelo dost. Jednoho dne přepadl’ je v noc’ zbojnic’, a dež viďél’ na pánovi pěkné šat, do čista ho vo všecko vobrál’, ba ješče ho sbíl’. Debe nebelo anděla, nebel be pán aň’ stal, ale anděl mo rane zahojel.

„Ach snad tade v tem les’ zahenem,“ nařikal pán.

„Jen te mjé, pane, duvěro v Pánaboha, jen von nám muže pomoct!“ řekl anděl.

„Ach co se bode Pánbu vo nás starat!“ zabročel pán.

„Dež se e te, pane, vo něho nestaráš, von se přec vo tebe stará, a debe se nestaral, bél’ bechme tade zahenól’.“

„No a nezahenem? Det nemáme aň’ šatu, aň’ ň’c, čém bechme se zachraníl’,“ pravil pán.

„Staň, pane, a pudem tóto stezkó, dófám v Pánaboha, že dojdem k dobrém lidem.“

„No až se zase dom vrátime, vodslóžim se ti dobře za tvó složbo,“ pravil pán andělovi, ale anděl zavrtěl hlavó, že žádnó vodměno nežádá. Cestičkó tó přišl’ vskotko z lesa ven a do dědinke, kde přebévál’ dobři, ale toze chodi l’di. Na stránich, na planéch polich, motekó jen pokopanéch, špatny jen rostlo ž’to a voves. Kósek chleba jen jako popel šedyho a trocho mlika keselyho dostál’ pocestni, ale z opřimnyho srdca jim belo dáno; pánovi nédražši jidla, co na stol’ mival, tak nechotnale, jak ten černé chlib. A nejen vo chlib se s něma rozdělíl’, ale e šate jim dál’, dež slešél’, že só vo šate volópeň’ vod zbojniku. Pán, dež viděl, jak ti chodi l’di rádi jim pomáhaji a vo posledni sósto s neznáméma se dělijó, rozpomenol se, že, třebas bel bohaté, nikdá l’dem nepomohl, e ominěl s’ v docho, až se dom vráti, že bode lepši dělat, než spiš dělával. Anděl znal mešlenke jeho a těšel se z toho, že se pán nad sebó rozpomenol a jináč dělat s’ ominěl.

Dež se o dobréch téch l’di poselníl’ a s’ vodpočinól’, anděl vedl pána svyho dom. Třetiho dne přišl’ zase do dědine. Anděl vedl pána k néposledňéši maly chalópce, a podivál’ se vokynkem do sekň’ce. Modlilo se tam v chody sekň’čce šest děti za svó maminko a prosel’ Pánaboha, abe je nevopóščel.

„Vidiš, pane, to só serotc’, nemaji matke ani votce, jen votce nebeskyho.“ A dež k město přicházél’, anděl se zastavil: „Ň’čkom di jož, pane, sám dom, já jož s tebó bet nemužo, nebo tři roke minole, co ti slóžim, a ň’čkom se mosim vrátět k votco nebeskymo. Dófé v Pánaboha a pomesl’ dobrém na te serotke abe s’ e Pánbu jednó na tebe dobrém zpomjel.“ Dež to pověděl, zmizel. Pohnoté vodešel pán do mjesta, a co s’ ominěl, to e vekonal; všecko nádhero zanechal a stal se přivětivém, milosrdném votcem šesti serotku.

(Rudíkov, transcription by Jos. Šťastná)

Advertisements
Post a comment or leave a trackback: Trackback URL.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: