Čért nad čérta

Była jedna vdova. Ḿeła mynářa kmotra. Ḿeła od ňeho vzítého ḿeřicu žita bes peňez. Mynář ju napoḿínáł deň ze dňa za tú ḿeřicu ob́iľé. Ju to veľice mrzeło, že kmotr nepotřebuje a tag na ňu uľéhá.

Jednúc šła na dříví do ľesa. Navázała si nošku pňíků a prubovała, ešče-ji v́ec unese. Sa í to zdáło ešče lechké. Uhľédła nedaľeko ohňítý peň a šła ho vyvaľit. Potým pňem było z łátku dukátů. Vzała dukáty z radosťú a chvátała dóm.

Ḿeła ďevčicu desítiľetú. Dała í jeden dukát, aby donésła kmocháčkov́i mynářov́i za to ob́ilé. Aľe kmotr, jag uhľédł dukát, ptáł sa ďevčice, de ho nabraľi. Ona prav́iła, že byľi v ľesi na dříví, a že maḿenka vykopaľi peň a potým pňem było z łátku dukátů.

Mynář kmotr sa začérňíł a sprav́íł za čérta. Šéł nočňího času ke kmotřence pro ty dukáty. Příjďa tam prav́íł, že to sú jeho dukáty, že aby ych po dobroťi dała; jag ych nedá, že na druhú noc příjdú pro ňe dvá. — Druhý deň přišéł vandrovňí k téj istéj vdov́e a ptáł nocľeha. Ona mu prav́iła, že by nebýł za pokojem, že tam choďí čéert. On ý prav́íł, že sa ho nebójí a enom ptáł nocľeha.

Tak potem večér, dyž sa zetḿeło, příjde čért a začne třískat na dveři, aby dała ty dukáty. Vandrovňí í prav́íł, aby šła otevřít, že sa í ňic nestane. Toš šła otevřít a koncem utékła do izby. Vandrovňí šéł do síňe a ptáł sa ho: “Kdo si ty?” Ten odpov́eďéł: “Já su čért.” “A já su druhý,” řekł vandrovňí, uchyťíł mynářa a do dnešního dňa ich néňi obúch dvúch.

(Vizovice dialect, narrated by teacher Edv. Peck)

Advertisements
Post a comment or leave a trackback: Trackback URL.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: