Kolerový poplach na Slovácku roku 1884

„Chłapi, na mú hříšnú sa ně zdá, že sa cosi zemele. Francúzi to začali a v Netáliji už to také majú. Je tam zle; padajú tam — nech nás Pámbů chrání — jak muchy.“ Tak múvíł Vincek Hamalůj, zkušený světový chłap a jediný štenář ve Spolném, seďa v hospodě u štvrtky téj jałovcovéj. „Ono to modléní po ty tři dni nebyło enom tak na leda; mosé sa cosi čut, a nech su šejda, nevyzobe-i sa z toho modléní kolera. Lud nemře, a co neboščík strýc Váňovi umřeli — šak je tom už bez máła pů roku — nebyło pořádnéj zavdanéj,“ dołožíł smutně.

A chłapi pokyovali hłavama, rozímali, až pro samý strach aj na borovicu zapomínali. Najvěc to trhło pudmístrem, od nátury bez tak strašidušú, že ani neviďéł, jak svú píščełku přeškobrtł a že obrácenú trésku místo cigárky cumle.

Hospockém to nevoněło; býł by Vincka račí k šłaku posłáł, že mu chłapy tak zbobošíł. Chca ich trochu rozgurášit, nasypáł pudmístrovu práznú píščełku těma pěsničkama zas, a zavdaja si napřeď sám, podáváł pudmístrovi: „Toto je chłap na koleru, pudmístře. Dokłádajme sa Pámbíčka, chyťme sa borovice, a tož ani čért nám nebude.“

„Ja dyby to enom było, jak pravíš, było by; ale ono tento mně už dávno v levém uchu zvóní; věř, ono cosi příjde, a pamatuj, že příjde,“ pravíł pudmístr vracaja práznú píščełku.

A přišło.

Na druhý deň odpołedňa, dyž u pudmístrů seděli ešče za stołem, přinésł poseł psané od úřadu. Pudmístr nebýł štenářem a tož łámáł ty háky łámáł, ale dyž to nešło, načgáł si klučku krucákem pro posiłu a zapříhł sa podruhéj do toho. Naráz zbledł a býł by sebú istě na zem rošíł, dyby ho pudmístřena nebyła zadržała.

„Francku, Francku! co je? Pro Boha pamatuj sa,“ vołá stará.

„Děti, zle je; už je tu,“ vzdycháł pudmístr.

„A kdo?“

„Ó Kriste Pane! Kolera je tu děti, kolera!“

„A kde je?“

„Tu je,“ ukazováł na psané od úřadu prám přišłé.

Jak známo, dostało sa každéj obci od úřadu politického poučlivého upozorňéní, aby pro případ kolery v iných súsedních zeḿách hleděła sa v obcách všecka nečudrnosť zamezit, a štyřé chłapi v obci zvolení aby každého nešpitu hneď udali; a takové upozorňéní držáł v ruce aj pudmístr spolenský.

„Tu je,“ opakováł ešče jednúc, ale dál ani pranút nemohł; až po hodnéj chvíli teprú sa zbrcháł a na všecky sa ogébíł:

„Hybajte pro Vincka Hamałového; hneď nech je tu!“

Vincek přišéł, hákáł a łomozíł sa ze psaným. Dł́ho sa radili až sa ím zdáło, aby sa na takovú věc všeci súsedi zavołali.

Za pů hodiny było čut na obci štabárat na buben a fojtík oznamováł ludu:

„Roby, nelekajte sa! Z dopuščéní miłostivého pana hejtmana přišła do obce kolera, a proto majú od razu všeci chłapi k pudmístrovi, aby sa kole toho jednało, příjme-i sa lebo ne!“

Na důkaz pravdy začtabárł si ešče jednúc a šotŕňáł od zbobošeného ludu dál na horní konec. Za chvílu była cełá dědina pohromadě: chłapi sa v izbě radili a roby aj s tým zolem do oken pudmístrových pocmurovały.

Tam Hamałůj Vincek stoja naprostřeď izby rozčápený a psaným sa rozháňaja čaganíł súsedom vůlu pana hejtmana: „Jak sa vám oznámiło, tož víte, že od úřadu kolera — nech nás Pámbů chrání — do obce přišła, a je tu; enom sa žádá od słavného hejtmanství, aby sa z nás vyvolili štyré silní chłapi, co by sa jí zaujali.“

Hospodáři učuli tú smutnú správu strápení, a žádný ani nešpetł. Na konec sa jeden z toho strachu přeca vyďurbáł a odpluja si řekł: „No, a słavný úřade, což by sa tom nedało opřít, či ju mosíme akorát už hneď přijat?“

Na to sa otevřeły všeckým huby; ale Vincek Hamałůj udera na stůl uděłáł ticho: „Máło płatné, súsedi, ináč néni; mosí sa přijat. Což nevíte, že máme most rozbarúchaný? A budeme-i sa v tomto příčit, poščetíme na sebe úřad a bude děłat baligu zas s téj strany, a čért potom nech ich chaňká.“

„Dyž tak, tož tak; ináč-i néni — Pánu Bohu poručeno,“ pravili súsedé a vytrácali sa pomálu z porady. Ale venku ich roby natáhały. „Joško, Antošu, Francku! tož co je a jak je?“

Najstarší z výboru strýc Miklenínovi odpověděli za všecky:

„Abyste věděły, jak je, tož na mú hříšnú, kolera je tu. Výbor ju přijáł, panačci nemajú nic protiv tom a tož sa přijímá a ve jméno Boží od dolního konca začne.“

Chvała Bohu nezačała a trúfám ani nezačne; „ale ono přeca,“ pravívajú strýc Miklenínovi, „zme sa jí šikovně zaujali; úřadu sa uděłało po vůli, a opatrnosti nikdy nezbývá.“

(Lhota near Luhačovice, narrated by P. Karel Lysý)

Advertisements
Post a comment or leave a trackback: Trackback URL.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: