Vo zlym kocórô

Bêl jednó jeden mladé, svobodné sedlák. Rodiči mô hômřelê a von vod té dobê neměl hô sebe ve statkô ani človička, měl jenom velkyho černyho kocóra.

Sedlák tem bêl tôze pracovité a přêčênlêvé; ráno každé deň si všecko sám poklôdil a dêž drôzi sedláci jelê do pola, jel jôž take. Him bêlo divny, hdo mô všecko popravôje a dělá, ale dêž se ho na to zeptalê, řikával, že mô všecko hôdělá jeho kocór. Za nejaké čas namlôvil si cerô bohatyho sedláka a potom si jô take vzal; vona bêla bohatá, ale tôze lenošná a vzala si ho jenom proto, že si mêslela, že tem kocór za ňô bôde všecko dělat. Prvni deň po svadbě sedlák ráno stal, zapřihl a povidá ženě: „S pánem Bohem! Já jedô do pola a tê to tade s tém kocórem jôž popravuj.“ Continue reading

Advertisements

Zlatovláska

Beł jeden kráľ a beł tak rozomný, že fšeckým zviřatom rozomněł, co si povidaľe. A posłúchýte, jak se to naočeł. Přešła k němo jakáse stařenka, přenesła mo v košíko hada a povidá, abe si ho dał nastrojiť, dež ho sni, že bode fšeckymo rozomněť, co kery zviře f povětřú, na zemi i ve vodě młovi. Temo kráľovi se to ľíbiło, že bode omněť, co žádný neomi, dobře stařence zapłatił, a hneď poročeł słožebnikovi, abe mo tú rebo g obědo nastrojil. „Aľe“ prý, „ať ji ani na jazek nevezneš, ľebo mně to sfojú hłavú zapłatiš.“ Continue reading

O zlatých zámkách

Tož teda bêl jednó jeden král, a ten měl dva sênê. Ten starši se menoval Slavomil a ten mladči se menoval Soběslav. Vobá dvá bêlê teda princi královči. Dêž dosáhl Slavomil dvacátyho rokô věkô svyho, řekl svymo otcovi: „Otče! déte mně vêstavět zámek ze zlató střechó, abêch muhl v něm bévat a taky hrzkó princeznô do něho si přêvyst.“

Otec měja svy děti rád, zebral hde jaké groš a dal sênovi vêstavět zámek ze zlató střechó. Slavomil měl hrozitánskó radosť, bêl za to svymô otcovi tôze povděčné a hneď se do svyho zámkô stihoval. Radosť jeho ale nebêla dlóhá. Lebo dêž ráno stal, bêla střecha pryč a ze zámkô stálê jenom holy zďa. Člověk jô vodnyst sotvé muhl, proto jô taky Slavomil nehledal, ale zapomnět na ňô nemuhl a nemuhl a pořáď se po ni tesknil. Continue reading

Učenec

Znaľè ste stréca Chaľánka? — Vrtite hłavama, že né, a néni divu.

Stréc Chaľánek bèľè ešče piják z teho staryho poctivyho vraku. Pane, takovi už vèmirajó, a ti fčèléši? — Děte s něma — ! Už to de s kopca i s temato zbètkama staréch obèčeju, a za chviľu nenandete jedinyho poctivyho pijáka na ceľé požehnané našé rovině . . .

„Hm, hoľečci, spišé se ináč pijávało nežľèvá fčèl; aľe tehdá nám taky vařeľè inši truňkè, než só tè fčèľéši patokè. Vèpija za staréch času máz kfasnicovyho ľebo korbeľ, neco ste citiľè v sobě — fčèľ? Je to hrušková vodička. Continue reading

Smrť kmotřička

Bêl jednó jeden člověk tôze chôdobné na sfětě. Narodil se mô chlapeček, ale nigdo (nihdo) nechtěl mô jiť za kmotra, že bêl tôze chôdobné. Otec si povidá: „Milé Bože, tak sô chôdobné, že mně nihdo nechce poslóžeť v té věce; veznô (vemô) si chlapca, pudô, a keho potkám, teho naptám za kmotra, a nepotkám-lê žádnyho, kostelnik mně přece snaď poslóži.“ Šil a potkal smrť, ale nevěděl, co to je za osobô; bêla pěkná ženská, jako iná ženská. Ptal jô za kmotřêčkô. Ona se nevêmlóvala a hneď ho přêvitala kmôcháčkem, vzala chlapca na rôkê a nesla ho do kostela. Chasnička pokřtilê jak se patři. Continue reading